ZÁMEK VRANOV NAD DYJÍ 

Jak šly dějiny Vranovským městečkem?

Švédské obléhání a nástup rodu Althannů

Samotné městečko Vranov vzniklo z podhradí významného původně královského hradu, jehož historie je dobře zmapována  a sahá až k roku 1100, kdy byl na skalním ostrohu vysoko nad řekou Dyje postaven strážní hrad. Na vlastnictví se podílelo několik významných šlechtických rodů. Stručnou historii k tomuto období se rovněž dozvíme na jednom ze zámeckých prohlídkových okruhů.

Naše pozornost se však zaměří na dobu 17. století, především na období 30leté války, kdy byla vranovská pevnost vystavena dobyvačným útokům švédské armády. Pro Vranov se jednalo o mimořádně těžké období, lidé hodně zkoušeli a trpěli…

Hrůzy, které v letech 1618-1648 s přestávkami zasáhly celý evropský kontinent se bohužel nevyhnuly ani Vranovu. První zkouška ze strany drancujících švédských vojsk přišla již v roce 1641, ale mnohem strašlivější bylo obléhání Vranova Švédy v roce 1645, kdy po vítězné bitvě u Jankova ve středních Čechách (jedna z nejkrvavějších bitev 30leté války), vyráží generál Torstenson směrem ke Znojmu. Když se obyvatelé Vranova dozvěděli, že se k nim blíží švédské vojsko, rychle se, alespoň část z nich v čele s farářem, ukryla do zdí vranovského hradu. Spolu s nimi zde byli i vojáci císařské armády.

Švédové obsadili městečko někdy kolem 14. března a ihned začali s dobýváním samotného vranovského hradu. Na vyvýšené stráně v okolí hradu umístili dělostřelecké baterie. V jednom okamžiku pak zahájili za ohlušujícího dunění děl masivní palbu přímo do zdí vranovské pevnosti. Více než 500 let stará kamenná pevnost se při odstřelování otřásala a všude se sypalo kamení. Švédové chtěli hrad dobýt za každou cenu, stůj, co stůj. Stateční vojáci císařské armády za přispění vranovských obyvatel, však odolávali. Švédové se dokonce rozhodli hrad vyžíznivět a pokusili se o odvedení dyjského toku z dosahu vodní věže hradu. Obránci se však za žádnou cenu vzdát nehodlali a obléhání vydrželi neuvěřitelné tři měsíce. Během této doby však švédské vojsko vyplenilo celou krajinu v okolí hradu, vše živé povraždilo a vranovská stavení zapálilo. Po krutém vyplenění Vranova a neúspěšném dobývání hradu, nakonec v červnu 1645 Švédové odtáhli, jelikož jim na paty začala šlapat císařská armáda.

Teprve tehdy si mohli přeživší obyvatelé oddechnout, ovšem ta zkáza, kterou po sobě nepřátelé zanechali, byla nezměrná. Vesnice byla prakticky vymazána z povrchu zemského. V následujících letech se vranovská obec jen pomalu vzpamatovávala z následků hrůz dobývání. Útoky poškozený vranovský hrad sice v dalších letech působil jako smutné memento švédského obléhání, ale také jako připomínka úspěšné obrany vranovských obyvatel před loupeživým a krvežíznivým švédským vojskem.

Strážný hrad z této doby je dokonce zachycen na kopii obrazu z roku 1660 (viz. snímek níže) a je možnost jej spatřit na zámku v rámci reprezentačního prohlídkového okruhu. K totální zkáze hradu však přispěl požár v roce 1665. Zničený          a vyhořelý hrad se následkem požáru proměnil v hrůzné monstrum, které se v následujících letech tyčilo na ostrohu vysoko nad řekou Dyje (tehdejší majitelé se hrad snažili, alespoň částečně, opravovat z nejhoršího). Ještě v roce 1680 se vranovské panství pozvolna vzpamatovávalo z dob 30leté války, když jej zasáhla další pohroma-mor. Byl tak pustošivý, že mu polovina obyvatel podlehla. A konečně toho roku přece jen dochází k příznivému obratu. Morem a válkami sužované a zbídačené panství se zpustlým hradem, kupuje císařský tajný rada a přísedící moravského zemského soudu Michal Jan II. z Althannu (Vranov měl v držení v letech 1680-1702), který se jej rozhodne hospodářsky obnovit, a navíc vybudovat ze staré vranovské pevnosti moderní panskou rezidenci-zámek.

Vranov za vlády Althannů (1680-1793)

K největším počinům sebevědomého a ctižádostivého Michala Jana II., patří výstavba monumentálního, honosného panteonu Althannů tzv. Sálu předků, postaveného v místě bývalé hradní kaple na západní straně hradu. Během let 1687-1690 vzniká hrubá stavba tohoto skvostného díla, jehož architektem nebyl nikdo jiný než samotný (tehdy mladý) rakouský barokní stavitel Jan Bernard Fischer z Erlachu. Interiér Sálu předků je opatřen freskami, které vytvořil Jan Michal Rottmayer a sochami Althannských předků od Tobiáše Krackera. Další význačná stavba k jejíž realizaci Michal Jan II. přikročil, byla výstavba kaple Nejsvětější trojce, dokončená nejpozději v roce 1702. Tento „Velký Althann“, mohl být spokojen, když ovšem, do jeho života nečekaně zasáhne roku 1702 smrt, navíc jeho závěť není jednoznačná.

Po smrti budovatele Michala Jana II. se ujímá otcovského odkazu nejstarší syn – racionální Michal Heřman (Vranov měl v držení v letech 1702-1722/3), který provádí některé drobné stavební přístavby a úpravy rodícího se zámku, ale jen v omezeném rozsahu, a to z důvodu právě nejednoznačné závěti. O vranovské panství se totiž hlásí i jeho mladší bratr Michal Jan III., který toho času, pobývá na španělském dvoře krále Karla III.

Michal Heřman se kromě zámku orientuje i na drobnější hospodářské a církevní stavby, budované na celém území dominia. Umělecky zajímavé jsou jeho díla přímo ve vranovské obci – barokní úprava kostela, stavba mariánského sloupu na náměstí    a panského mlýna. Spor o vlastnictví zámku se svým mladším bratrem Michalem Janem III. se vedl neuvěřitelných 20 let. Teprve v roce 1722 bylo panství právoplatně soudem svěřeno Michalu Heřmanovi, ovšem nikoliv na dlouho.

Tohoto roku umírá Heřmanův mladší bratr Michal Jan III., který zastával úřad nejvyššího štolby říše (úřad zodpovědný za císařskou konírnu a vše co s ní souviselo) a navíc patřil k oblíbencům samotného císaře Karla VI. Této vazby využila jeho manželka, vlastně nyní již vdova, Marie Anna z Althannu, roz. Pignatelli (Vranov měla v držení v letech 1723-1755). Jakožto blízká a dlouholetá favoritka samotného císaře Karla VI. (před nástupem na rakouský trůn, znám jako španělský král        Karel III.), projevila o Vranov zájem.

Tato krásná Pignatelliovna, navíc obdařená mimořádným osobním půvabem, inteligencí, ale také schopností orientovat se    ve složitém předivu dvorských vztahů dosáhla na císaři Karlu VI. toho, aby zasál do výroku soudu a revidoval usnesení            o výlučném vlastnictví Vranova Michalem Heřmanem a přiřknul celé panství právě krásné vdově jeho mladšího zesnulého bratra. Dlužno podotknout, že i když císař takto protiprávně zasáhl do výroku soudu ve prospěch Marie Anny, nechal Michala Heřmana odškodnit částkou 400 tisíc zlatých, ten pak odchází do Brna, kde roku 1736 umírá a je pohřben v kapucínské hrobce.

Činorodá, krásná „Marianna“, jak se jí říkalo, během dalších 30 let významně zasáhla do přestavby vranovského zámku. Její velkorysá stavební činnost nechá dokončit téměř celý tzv. Čestný dvůr (dnešní nádvoří s kašnou), jehož součástí se stalo dvouramenné schodiště, opatřené monumentálním sousoším, darem od samotného císaře Karla VI. a dovezené na Vranov nejpozději v zimě roku 1732 na saních. Marie Anna během svého horečnatého budování zařizovala nejen interiéry zámku, úprav doznalo také samotné předhradí a nadstavba přístupového mostu. Při budování zámeckého komplexu Marie Anna, prožívala svůj život defacto na staveništi. Skutečně obyvatelnými a luxusně zařízenými částmi zámku byly salony. Jedním z nich byl tzv. Přijímací (dnešní jídelna) a druhým Společenský. Když Karel VI. pobýval na Vranově, je téměř jisté, že krásná Marianna, hostila svého drahého přítele, právě zde.

Začátkem roku 1755 umírá ve Vídni Marie Anna z Althannu, roz. Pignatelli ve věku 65 let. V její osobě, tak odchází dáma s imperiální autoritou a jedna z nejpozoruhodnějších postav vranovské historie.

Panství se rozestavěným zámkem a s více jak 5500 obyvateli zdědí její syn, svobodný a bezdětný generál jízdy Michal Antonín (Vranov měl v držení v letech 1755-1774). Nový majitel však využívá vranovský zámek jen k uspokojení své lovecké vášně. Monumentální Sál předků mění na hernu, podobně jako některé salony v obytné části necitlivě předělal. Vedle dvou kuchyní, dvou cukráren a dvou jídelen je mu k dispozici sedmnáct apartmá a hostinských pokojů. Jeho rozhazovačný způsob života postupně ochuzuje panství a vhání do bídy vranovské poddané, k tomu se přidávají i léta neúrody.

Roku 1774 prostopášný generál umírá. Dědicem finančně zruinovaného panství se stává mladičký generálův synovec Michal Josef (Vranov měl v držení v letech 1774-1793). Tento poslední vranovský Althann nechá ještě v 80. letech 18. století vyzdobit reprezentační interiéry zámku o nástěnné malby a o štukové a tapetové dekorace, upravuje obě terasy u Sálu předků a vztyčuje na nich klasicistní oblouky. Snaží se také měnit přírodní okolí zámku a uskutečňuje rozsáhlé plány na zřízení lesoparku. Tyto velkorysé akce a rozmařilý, až bohémský způsob života, jej dovedou k totálnímu finančnímu vyčerpání. Aby se zachránil, prodává roku 1789 jednu z držav Althannů, a to Jaroslavické panství. Ovšem jeho hráčská vášeň způsobí další dluhy katastrofální výše. Michal Josef, tak musí roku 1793 vranovský zámek-honosnou a po léta budovanou rezidenci prodat. Althannská éra tak po 113 letech definitivně skončila.