Vranov
za vlády Althannů (1680-1793)
K největším počinům
sebevědomého a ctižádostivého Michala Jana II., patří výstavba monumentálního,
honosného panteonu Althannů tzv. Sálu předků, postaveného v místě bývalé
hradní kaple na západní straně hradu. Během let 1687-1690 vzniká hrubá stavba
tohoto skvostného díla, jehož architektem nebyl nikdo jiný než samotný (tehdy mladý)
rakouský barokní stavitel Jan Bernard Fischer z Erlachu. Interiér Sálu
předků je opatřen freskami, které vytvořil Jan Michal Rottmayer a sochami
Althannských předků od Tobiáše Krackera. Další význačná stavba k jejíž realizaci
Michal Jan II. přikročil, byla výstavba kaple Nejsvětější trojce, dokončená
nejpozději v roce 1702. Tento „Velký Althann“, mohl být spokojen, když
ovšem, do jeho života nečekaně zasáhne roku 1702 smrt, navíc jeho závěť není
jednoznačná.
Po smrti budovatele
Michala Jana II. se ujímá otcovského odkazu nejstarší syn – racionální Michal Heřman (Vranov měl v držení
v letech 1702-1722/3), který provádí některé drobné stavební
přístavby a úpravy rodícího se zámku, ale jen v omezeném rozsahu, a to z důvodu
právě nejednoznačné závěti. O vranovské panství se totiž hlásí i jeho mladší
bratr Michal Jan III., který toho času, pobývá na španělském dvoře krále
Karla III.
Michal Heřman se kromě
zámku orientuje i na drobnější hospodářské a církevní stavby, budované na celém
území dominia. Umělecky zajímavé jsou jeho díla přímo ve vranovské obci –
barokní úprava kostela, stavba mariánského sloupu na náměstí a panského mlýna. Spor
o vlastnictví zámku se svým mladším bratrem Michalem Janem III. se vedl
neuvěřitelných 20 let. Teprve v roce 1722 bylo panství právoplatně soudem svěřeno Michalu Heřmanovi, ovšem nikoliv na dlouho.
Tohoto roku umírá
Heřmanův mladší bratr Michal Jan III., který zastával úřad nejvyššího štolby říše (úřad zodpovědný za císařskou konírnu a vše co s ní souviselo) a navíc patřil
k oblíbencům samotného císaře Karla VI. Této vazby využila jeho manželka, vlastně
nyní již vdova, Marie Anna
z Althannu, roz. Pignatelli (Vranov měla v držení v letech
1723-1755). Jakožto blízká a dlouholetá favoritka samotného císaře Karla VI.
(před nástupem na rakouský trůn, znám jako španělský král Karel III.),
projevila o Vranov zájem.
Tato krásná
Pignatelliovna, navíc obdařená mimořádným osobním půvabem, inteligencí, ale
také schopností orientovat se ve složitém předivu dvorských vztahů dosáhla na
císaři Karlu VI. toho, aby zasál do výroku soudu a revidoval usnesení o výlučném vlastnictví Vranova Michalem Heřmanem a přiřknul celé panství právě krásné vdově jeho mladšího zesnulého bratra. Dlužno podotknout, že i když císař takto protiprávně zasáhl do výroku soudu ve prospěch Marie Anny, nechal Michala Heřmana odškodnit částkou 400 tisíc zlatých, ten pak odchází do Brna, kde roku 1736 umírá a je pohřben v kapucínské hrobce.
Činorodá, krásná
„Marianna“, jak se jí říkalo, během dalších 30 let významně zasáhla do přestavby
vranovského zámku. Její velkorysá stavební činnost nechá dokončit téměř celý
tzv. Čestný dvůr (dnešní nádvoří s kašnou), jehož součástí se stalo
dvouramenné schodiště, opatřené monumentálním sousoším, darem od samotného
císaře Karla VI. a dovezené na Vranov nejpozději v zimě roku 1732 na
saních. Marie Anna během svého horečnatého budování zařizovala nejen interiéry zámku,
úprav doznalo také samotné předhradí a nadstavba přístupového mostu. Při
budování zámeckého komplexu Marie Anna, prožívala svůj život defacto na
staveništi. Skutečně obyvatelnými a luxusně zařízenými částmi zámku byly
salony. Jedním z nich byl tzv. Přijímací (dnešní jídelna) a druhým Společenský.
Když Karel VI. pobýval na Vranově, je téměř jisté, že krásná Marianna, hostila
svého drahého přítele, právě zde.
Začátkem roku 1755 umírá
ve Vídni Marie Anna z Althannu, roz. Pignatelli ve věku 65 let.
V její osobě, tak odchází dáma s imperiální autoritou a jedna
z nejpozoruhodnějších postav vranovské historie.
Panství se rozestavěným
zámkem a s více jak 5500 obyvateli zdědí její syn, svobodný a bezdětný
generál jízdy Michal Antonín (Vranov
měl v držení v letech 1755-1774). Nový majitel však využívá
vranovský zámek jen k uspokojení své lovecké vášně. Monumentální Sál
předků mění na hernu, podobně jako některé salony v obytné části necitlivě
předělal. Vedle dvou kuchyní, dvou cukráren a dvou jídelen je mu
k dispozici sedmnáct apartmá a hostinských pokojů. Jeho rozhazovačný
způsob života postupně ochuzuje panství a vhání do bídy vranovské poddané, k tomu
se přidávají i léta neúrody.
Roku 1774 prostopášný
generál umírá. Dědicem finančně zruinovaného panství se stává mladičký
generálův synovec Michal Josef (Vranov
měl v držení v letech 1774-1793). Tento poslední vranovský Althann
nechá ještě v 80. letech 18. století vyzdobit reprezentační interiéry
zámku o nástěnné malby a o štukové a tapetové dekorace, upravuje obě terasy u
Sálu předků a vztyčuje na nich klasicistní oblouky. Snaží se také měnit přírodní
okolí zámku a uskutečňuje rozsáhlé plány na zřízení lesoparku. Tyto velkorysé akce a rozmařilý,
až bohémský způsob života, jej dovedou k totálnímu finančnímu vyčerpání. Aby
se zachránil, prodává roku 1789 jednu z držav Althannů, a to Jaroslavické panství. Ovšem jeho hráčská vášeň
způsobí další dluhy katastrofální výše. Michal Josef, tak musí roku 1793
vranovský zámek-honosnou a po léta budovanou rezidenci prodat. Althannská éra
tak po 113 letech definitivně skončila.