VRANOVSKÁ KAMENINA

Příběh vranovské továrny na kameninové zboží

Pojďme se vrátit v čase…

Psal se rok 1799 a v malé hrnčířské dílně, bývalého panského dvora ve Vranově nad Dyjí se zrodila legenda, Vranovská kamenina…

  Továrna na vranovskou kameninu – její založení a první léta

Dalo by se s nadsázkou říci, že existence vranovské továrny na kameninu (1799-1882) představuje ohraničení jednoho delšího lidského života. Samotný příběh továrny začíná na konci velkého, bouřlivého, osvíceného 18. století, a to l. p. 1799.

V letech 1793-1799 vlastnil vranovské panství advokát Josef Hilgartner z Lilienbornu, jehož, i když krátké „panování“, přineslo celému dominiu neuvěřitelný rozkvět. Lze předpokládat, že právě on, inicioval vznik továrny na výrobu kameninových výrobků. Pro tento jeho úmysl hrálo příznivě několik podmínek, jednou z klíčových byla blízkost surovinových zdrojů vhodných pro keramickou výrobu, a to hlín a jílů. Dále také to, že ve Vranově již v minulosti žili a vyráběli šikovní řemeslníci, protože tradice vranovského hrnčířství spadá již do 17. století.

Při zakládání nové továrny na kameninové výrobky, tak bylo možno počítat nejen s dostatečnými surovinovými zdroji            a lidskou pracovní sílou, ale i vhodnými zdroji energie, jako použití palivového dříví z rozsáhlých okolních lesů k vytápění pecí a využití vodní energie z řeky Dyje pro mlýn na mletí keramických hmot.

 Samotné založení jedné z nejvýznamnějších továren na kameninu v habsburské monarchii se datuje ke konci 18. století. Tehdejší majitel vranovského panství Josef Hilgartner prodal 1. května 1799 svému sekretáři Josefu Weissovi z Prahy starý panský dvůr ve Vranově se všemi vedlejšími budovami a několika okolními pozemky. Podle kupní smlouvy se Josef Weiss zavázal v těchto budovách zřídit dílnu na kamenivové nádobí. Zároveň mu bylo povoleno užívat potřebný materiál na výrobu kameniny z vrchnostenského panství a také měl dostávat dohodnuté množství palivového dřeva z vranovských lesů.

Právě rok podpisu smlouvy (1799) se považuje za dobu vzniku továrny a jejím prvním majitelem se stal Josef Weiss. Samotný počin těchto pánů položil základ ke zřízení továrny na keramické zboží, ze které se později stal největší průmyslový podnik širokého okolí a jehož výrobky dosáhly věhlasu až za hranicemi habsburské monarchie.

V říjnu roku 1799 nastává další klíčová změna, která se dotkne vranovského panství a vznikající továrny. Josef Hilgartner se rozhodl, že vranovské panství vč. zámku prodá polskému šlechtici hraběti Stanislavu z Mniszku.

Jenže právě v tomto okamžiku započaly napjaté vztahy mezi hrabětem a vlastníkem nově založeného podniku. Hrabě se údajně až po uzavření kupní smlouvy na vranovské panství dozvěděl o starší smlouvě (z 1. května 1799) obsahující podmínku zřízení továrny a také o dodávkách dřeva pro její provoz z lesů, které však nyní patřily právě jemu.

V následujících letech, nastala řada vleklých sporů ohledně dodávek dřeva, které měl slíbené Josef Weiss na provoz továrny, což se mladému hraběti nelíbilo. Navíc spotřeba dřeva k vytápění pecí se každoročně zvyšovala. Mladý hrabě Mniszek dokonce obviňoval Josefa Weisse i ze spekulací s dřevem a také, že i přes rostoucí dodávky dřeva je produkce kameninového zboží velmi nízká. Neshody musely řešit různé komise, krajský úřad ve Znojmě i zemský soud.

Počátkem 19. století se i ve víře sporů, pozvolna budovaly provozy podniku. V prvních letech byla produkce skutečně velmi nízká, v podniku pracovali dva zaměstnanci. Společníkem Josefa Weisse se v této době stal František Antonín Fellner, z dolního Rakouska.

Roku 1806 se Josef Weiss rozhodl podnik prodat svému společníkovi F. A. Fellnerovi, který pak následně za své společníky přijal Jana Jiřího Grimma ze Znojma a jeho manželku Terezii. Vzhledem k tomu, že v prvních letech své existence měl podnik jen dva zaměstnance, byl spíše dílnou s malou produkcí. Výrobky z kraje 19. století jsou z tzv. bazaltu, který představuje černě zbarvenou kameninu, která většinou nemá glazuru (jedná se o typicky empírové zboží velice elegantních, jednoduchých, účelových tvarů). Na ně později navazuje běžné hrnčířské zboží s hnědou a bílou glazurou. Šlo o jednoduchou užitkovou keramiku pro každodenní potřebu domácností nižších společenských vrstev.

V rušných letech napoleonských válek se noví majitelé snažili o postupné zkvalitňování výrobků, budováním nových provozů továrny, či řádného dovybavení. K nelehké situaci majitelů továrny nepřispívaly ani další výtky hraběte Mniszka kterým museli čelit. Majitelé továrny totiž neměli oficiální povolení k výrobě kameninového zboží. Rozhodli se proto povolení získat, což nebylo jednoduché, jelikož museli splnit řadu přísných podmínek. Nakonec, roku 1807 bylo vlastníkům továrny uděleno oprávnění k výrobě, neb i rakouský stát měl zájem na budování průmyslu pro zásobování domácího trhu.

Provoz podniku se navzdory všem nepříjemnostem doby rozšiřoval o čemž hovoří skutečnost, že byl v roce 1810 zřízen sklad zboží v Olomouci, rovněž se zvětšil i okruh odběratelů vranovského zboží. V roce 1814 dokázaly vranovské výrobky nalézt svůj další odbyt. Továrna dodávala svoje produkty do Vídně, Brna a Jihlavy.

 První etapa existence továrny byla značně složitá, neboť podnik se budoval, Evropa se zmítala v napoleonských válkách, které kromě utrpění lidí přinesly i ekonomickou krizi. Rakouské císařství dokonce roku 1811 zbankrotovalo.

Doba napoleonských válek pomalu končila a lidé vyhlíželi klidnější časy. Na Vranově však pořád doutnaly spory mezi majitelem továrny F. A. Fellnerem a hrabětem Mniszkem ohledně dodávek dřeva z jeho lesů pro provoz továrny. Spory trvaly až do roku 1815, kdy F. A. Fellner zemřel. S Fellnerovou smrtí se uzavírá první etapa existence továrny.

Stanislav hrabě z Mniszku – nový majitel továrny

V době, kdy F. A. Fellner zemřel se produkci kameninových výrobků poměrně dařilo, a to si uvědomoval i samotný hrabě Mniszek, který se již nějakou dobu po továrně poohlížel. Právě Fellnerova smrt pro něj byla impulsem k tomu, aby keramickou továrnu ve vranovském podzámčí roku 1816 koupil. Nový majitel, začal neprodleně podnikat kroky k rozvoji továrny a její produkce. V první řadě byly vyřešeny všechny spory o palivové dříví. Hrabě s největší pravděpodobností ponechal původní zaměstnance a ihned začal usilovat nejen o zvýšení produkce, ale i kvality výroby. Zdokonalil výrobní technologii mimo jiné dovozem křemičitého písku z Ratibořic a kvalitních hlín z Rudic u Brna, z Karlovarska, Plzeňska či dalekých Bavor. Začal přijímat nové klíčové zaměstnance, jako například zručného modeléra Jana Hempela, dílovedoucího Františka Dürenbecka, vynálezce nové technologie tzv. vranovských wedgwoodů, výborné malíře Josefa Scalu, Františka Zvěřinu a Josefa Dorého, pozdějšího ředitele továrny. V manufaktuře dokonce pracovali i dva bývalí zaměstnanci holíčské dílny, a to Ferdinand Hippmann, který zavedl výrobu anglické kameniny – tzv. Wedgwoodu.

Vranovský wedgwood

Na počátku 19. století se ve Vranově začaly vyrábět napodobeniny, tehdy velmi populárního anglického zboží, tzv. wedgwoodu. Pro tuto nejstarší kameninu jsou charakteristické střídmé a čistě klasicistní jednoduché tvary. Nádobí je buď hladké nebo častěji zdobené reliéfem s květinovými či figurálními motivy. Výrobky mají (před rokem 1820) černé, červené nebo žluté zbarvení a nejsou zevně glazované, ale pouze zevnitř, a to především z hygienických důvodů. Jedná se např. o konvičky, nádobky na smetanu nebo máslo, pohárky na punč, či šodó. Tento původní dürenbeckovský wedgwood se vyznačoval originální recepturou, kdy vranovští keramici museli ve vhodném poměru smísit a složitě zpracovat až 9 různých přísad.

Na základě udělené licence mohla vranovská továrna vyrábět a signovat tyto anglické napodobeniny a postupně zdokonalovat a rozšiřovat jejich výrobu. Typická je inspirace v emírově-antikizujících vzorech, pocházejících z Wedgwoodovy Etrurie, charakteristických svými černými, žlutými nebo červenými koflíky, konvicemi či krátery.

Manufaktura produkovala jednak užitkovou, ale i čistě dekorativní kameninu světle hnědé, světle modré a světle zelené barevnosti. Výrobky jsou buď hladké, jindy zdobené mřížkovým prosekáváním či ukázněnou malbou. Při zdobení kameniny se uplatňovala technika malby. Na výrobcích tak vidíme iniciály a erby, květinové motivy i krajinomalbu velmi dobré umělecké úrovně, ale i prosté linkování či geometrické ornamenty inspirované holičskou produkcí.

Továrna rovněž vyráběla wedgwoodovské jídelní soubory a užitkovou stolní kameninu, patrně se smetanovou glazurou různých odstínů, zdobenou pestrou malbou. Jednalo se o psací soupravy, podnosy, talíře, salátové a kompotové mísy, polévkové mísy tzv. teriny, slánky, ale i šálky, šálky na smetanu, čajové konvice, cukřenky atd.

Charakteristické pro vranovský wedgwood jsou funkční, jednoduché a elegantní tvary, které ve 40. letech 19. století přebírají reliéfní dekor druhého rokoka. Tyto výrobky, modelované i zdobené s neobyčejným mistrovstvím, tvoří největší vranovský přínos k rozvoji soudobé české keramiky.

V roce 1832 se ve Vranově začíná prosazovat tzv. tištěný dekor, tuto důležitou znalost s sebou přenáší Josef Germain. Technologie spočívá v otisku z měděné desky na papír, který se přikládá na stěnu nádoby, vlhkou houbičkou se pak každý kousek uhladí a vypálí. Zdobení kameninového zboží pomocí tisku, bude mít za následek vytlačení malované výzdoby do pozadí. Typickým (nejznámějším) vranovským dekorem je tzv. Ferrara (obr. č. 3, 4). Jedná se o tisk motivu italského přístavu na klasické bílé kamenině. Z rytých měděných desek vlastního i cizího původu vznikají tisky převážně hnědé, modré, černavé, ale i karmínové či zelenavé barevnosti. Jako náměty slouží hlavně lovecké výjevy, pohledy na orientální či jihoevropské přímořské krajiny, na hrady, zámky a zříceniny, pohledy na Vranov a jeho okolí, ale kupř. také na vranovskou kameninovou továrnu.

Dlužno podotknout, že vranovská kamenina není hned od počátku pouhou kopií anglických předloh, ve své podstatě se jedná o výrobky vytříbené domáckou důvěrností a měkkou lahodností svých tvarů – typicky vranovskou. Tu je nutno přičíst na vrub vranovskému géniu loci; především však je zásluhou všech jejích tvůrců, návrhářů, modelérů, hrnčířů, malířů, tiskařů. Právě ona typická – někdy trochu starosvětská – měkkost, až lyričnost jeho výrobků zůstala pak Vranou zachována po celou dobu jeho produkce.

Vranovské wedgwoody představují ve středoevropské kamenině výjimečný fenomén a díky svojí originální receptuře, místním materiálům a vlastním postupům, lze vranovské wedgwoodovské výrobky považovat za jedinečné, původní               a originální. Vranovská kamenina se tak dokázala vyrovnat tomu nejlepšímu co v daném oboru na světě existovalo a tím byl - WEDGWOOD.

O vysoké kvalitě kameninového zboží svědčí i to, že továrna roku 1819 zaslala ukázky svých výrobků do Polytechnického ústavu ve Vídni, který měl za úkol shromažďovat nejlepší domácí výrobky. V následujícím roce (1820) zaslala továrna svoje výrobky také moravskému Františkovu muzeu v Brně (nyní Moravské zemské muzeum). Dnes je většina těchto exponátů ve sbírkách Moravské galerie v Brně (ukázka obr. č. 7).

Od počátku 20. let 19. století prosperita podniku narůstá závratným tempem a příznivý trend si udržuje v podstatě po celé období Biedermeieru (1815-1848). Ve 20. letech 19. století se začíná postupně proměňovat životní styl, stoupají nároky na kulturu stolování a bydlení. Rozšířilo se pití kávy, čaje, ale i punče nebo šodó a podávání zmrzliny. Obohacoval se repertoár doplňků interiérů – např. o psací soupravy, svítidla a svícny. Zvyšovala se péče o zdraví a čistotu, stoupal zájem o nádoby pro osobní hygienu. Vranovská továrna se snažila této poptávce přizpůsobit. Těžiště výroby spočívalo v produkci stolního nádobí, tedy funkční keramiky. Továrna se zaměřila na rozšíření repertoáru stolního či servírovacího nádobí, které bylo vynuceno novými druhy úpravy a podávání jídel. Nová móda také zahrnovala proměnu výzdoby interiérů. Vranovská továrna tak svým zákazníkům přinesla nabídku četných květináčů, košíčků na květiny aj.

Technologie výroby kameniny

Samotná výroba měkké kameniny představovala náročný proces. Jako základ se používaly mastné hmoty a tvárné jíly, které bylo nutné dokonale očistit, propalovat a mlít na prášek ve zvláštních mlýnech. K jílům, které určovaly kvalitu kameninové hmoty se přidával i jemně mletý křemen a živec. Důležitý byl zejména obsah vápenatých složek a křemičitanu vápenatého, který ovlivňoval bělost hmoty. Aby byla hmota bělejší, přidával se do ní kaolin, surovina nezbytná zejména pro výrobu porcelánu, která zkvalitňovala vlastnosti výrobků, zejména jejich tvrdost.

Kameninová hmota pro vytváření výrobků musela být velmi dobře zpracovaná, promísená a uleželá a výrobky se z ní vyráběly buď na hrnčířském kruhu, nebo litím a tlačením do sádrových nebo hliněných forem. Některé plastiky nebo plastické detaily a reliéfní výzdoba se formovaly ručně, tzv. z volné ruky.

Proschlé výrobky se poprvé vypalovaly při teplotě 1100-1200 °C, což by proces nazývaný „přežah“. Potom se výrobky namáčely do řídké olověné glazury, která byla transparentní (průhledná) a někdy byla žlutě přibarvována na různé odstíny (ukázka obr. č. 9). Příměsí kysličníků kovů se docilovaly-tedy dosáhly svého cíle, a to barevné glazury. Glazované výrobky se potom znovu vypalovaly (podruhé). Následnou výzdobu provedli malíři, jejichž vyhotovené výrobky se znovu vypálily (potřetí) ovšem již při nižší teplotě. Teno technologický způsob výroby vyžadoval bezesporu řádné vybavení továrny a rozdělení jednotlivých pracovišť.

Vybudování vzorkovny

V továrně byla postupně vybudována vzorkovna soudobé produkce porcelánu i kameniny. Byly zde zastoupeny ukázky vídeňského porcelánu, výrobky z porcelánek v Míšni a v Berlíně, z českých továren na porcelán ve Slavkově a v Březové, dále kamenina z Anglie, z podniku Josiaha Wedgwooda a z českých továren v Praze a Týnci nad Sázavou. Továrna tak pečovala      o výchovu vlastních pracovníků a usilovala o to, aby se seznámili s kvalitnější soudobou produkcí a se současnými trendy ve vývoji výrobky kameniny i porcelánu. Tímto progresivním způsobem se snažila dosáhnout ještě vyšší úrovně výrobků a jejich konkurenceschopnosti.

Modernizace technologie výroby

Továrna se v průběhu své existence snažila vyrovnat s vymoženostmi soudobého pokroku. Intenzivně sledovala novinky technického charakteru za účelem modernizace výroby. Například mlýn na keramickou masu a na glazuru, v němž byly mlety suroviny jako živec (horninotvorný minerál), kyz (rudný nerost kovového vzhledu) či jiné tvrdé materiály, byl původně poháněn koňskou silou, později bylo používáno vodní energie. Pro zvýšení výkonu byl mlýn rovněž vybaven silným parním strojem. Ze soudobého hodnocení výroby v roce 1831 je patrné, že se za pomocí modernizace podařilo dosáhnout lepší jakosti keramické hmoty, její bělosti a čistoty střepu, také větší kvality a trvanlivosti glazury. Kvalita výrobků byla vysoce hodnocena i po stránce estetické. Uvádělo se, že vranovské výrobky nemají obdobu v celé rakouské monarchii.

Výzdoba kameniny tiskem

Ve výzdobě porcelánu a kameniny se začala v 19. století uplatňovat a rozšiřovat další technická novinka původem z Anglie      a sice mechanické zdobení keramických výrobků pomocí měditisku. Principem této techniky bylo zpracování námětu – kreslené předlohy (grafický list), kterou obvykle prováděl malíř, do mědirytiny. Tuto práci, rytí do měděné desky prováděl specialista – rytec. Hotová mědirytina se přetiskovala na papír a odtud se přenášela na nádobu.

Provoz továrny

Továrna měla rozdělený obchod na oddělení s „běžným zbožím“ a s tzv. „zvláštním“ což ukazovalo snahu v rámci výroby vycházet vstříc nárokům různých společenských vrstev. Výroba „zvláštního“ zboží zahrnovala i výjimečně reprezentativní kusy pro zámožné a patrně i vysoce postavené objednavatele. Na exkluzivních exponátech (např. čajové, kávové nebo jídelní servisy) se vyskytují heraldické motivy nebo erby šlechtických rodů Mniszků, Stadnických, ale také Valdštejnů (ukázka obr.   č. 1) a jiných.

Pro představu, roku 1839 se v továrně pracovalo na 23 kruzích pro kameninu a dvou kruzích pro Wedgwood. Továrna zaměstnávala přes 100 pracovníků na různé oblasti výroby a provozu, jako např. mědirytce, modeláře, malíře, paliče, dělníky pro zpracování keramické hmoty, hrnčíře, dopravce nebo prodavače. K výrobě kameninových výrobků měli zaměstnanci k dispozici mlýn na hlínu poháněný parním strojem a 4 pece. V této době se ročně zpracovalo neuvěřitelné množství 2400 sáhů dřeva (8160 m3) a 10 000 q hmoty (1 milion kilogramů hmoty), z níž vyrobili asi 7500 kusů nádobí „neobyčejné krásy a jakosti".

Továrna prosperovala, čistý zisk pak Stanislav Mniszek opět vkládal do výroby, ale financoval z něj i stavební úpravy zámku. Vranovské zboží se vyváželo do Itálie, na Balkán i do zemí Blízkého východu, jako např. do tehdejšího Cařihradu (dnešní Istanbul). Pro zajímavost lze také uvést to, že továrna měla i pozoruhodný počet skladů i prodejních míst, jako ve Znojmě, Jihlavě, Brně, Olomouci, Opavě, Praze, Bratislavě, Linci, Vídni, Budapešti, či Miláně. Roku 1839 se vranovská továrna zúčastnila výstavy ve Vídni, kdy při této příležitosti byla zhotovena kruhová kameninová plaketa s portrétem císaře Ferdinanda I. (vystavena na vranovském zámku).

Začátkem 40. let. 19. století, začala továrna pociťovat konkurenci podniku v nedalekém Kravsku a dalších českých továren.      I přesto se snažila udržet si výsadní postavení na trhu produkcí dalších ušlechtilých výrobků. Výsledkem byla další kolekce výrobků darovaných Františkovu muzeu v Brně. Druhá polovina 40. let 19. století, byla ve znamení zásadních změn. V roce 1846 zemřel Stanislav hrabě z Mniszku, v této době také odešlo z manufaktury několik zkušených zaměstnanců do důchodu nebo zemřeli, nahradit je bylo složité a často nemožné. Zároveň přichází pozvolná ekonomická recese a vše korunuje revoluční rok 1848.

Helena, rozená Lubomirská se jako ovdovělá manžela Stanislava Mniszka rozhodla vydobyté pozice na trhu, co možná nejvíce udržet. Továrnu nechala velkoryse zmodernizovat a tím pomohla, alespoň na čas, bránit hospodářským složitostem doby        a značné konkurenci. Vranovská manufaktura také do výroby zavedla levné užitkové zboží a čistě technickou kameninu jako vodovodní potrubí. Snaha továrnu udržet na vydobytém místě mezi evropskými podniky se i nadále odrážela v nebývale kvalitních a esteticky velmi cenných produktech a dále ve výstavních aktivitách, jako např. na výstavě průmyslových výrobků v Londýně, pořádané roku 1851 nebo na výstavě v Paříži roku 1855. Zásluhu k udržení a zvýšení kvality tisků po technické        i výtvarné stránce přispěl Josef Doré.

Josef Doré (1805-1878)

skutečný tvůrce hodnot

V 19. století žil ve Vranově keramik a malíř Josef Doré. Původem Francouz se ve Vranově usadil někdy kolem roku 1830.        Po svém příchodu začal pracovat jako dekoratér keramiky v místní továrně na výrobu kameninového zboží.

Josef Doré byl šikovným malířem a tiskařem, který se v továrně časem vypracoval. V polovině 30. let se stal přednostou tiskařského oddělení, v roce 1842 jej majitel továrny hrabě Stanislav Mniszek jmenoval nejprve do pozice kontrolora obchodů a později roku 1846 na obchodního správce továrny. Díky své pracovitosti a určité ctižádosti se roku 1863 stal dokonce ředitelem samotné továrny. 

Jeho pracovní a organizační přínos pro vranovskou manufakturu byl nemalý, podobně jako přínos umělecký. Josef Doré proslul jako výborný kreslíř, zejména krajinných motivů. Ve svých kresbách zachytil Vranov a jeho okolí v době 19. století. Častokrát maloval vedutu vranovského zámku, nevyhýbal se však ani náboženským motivům nebo vlastní tvorbě. Josef Doré rád chodíval krajinou, která mu byla inspirací jeho námětů. Ve svých kresbách zachycoval různé stavby, vyhlídky či místa, která miloval. Díky jeho kresbám či olejovým obrazům máme jedinečnou možnost vidět idylickou krajinu a její krásu, v podobě, kterou v dnešní době již vidět nemůžeme.

Vzácně dochované jsou pohledy na vranovskou manufakturu (obr. č. 35). Josef Doré zde zachytil továrnu a její okolí podstatně malebněji než vypadá dnes. Na obrázcích můžeme vidět i parkovou úpravu v okolí keramičky, a dokonce i postavy v dobových oděvech, které pijí čaj nebo kávu a užívající si krásného odpoledne s výhledem na zámek.

Roku 1871 se zúčastnil se svými 16 kresbami výstavy ve Znojmě, které pak věnoval císaři Františku Josefu I. Za celoživotní dílo mu byla udělena zlatá medaile pro vědu a umění.

Josef Doré byl člověk poctivý, pracovitý a laskavý. Dlouhá léta pracoval ve vranovské keramičce, tvořil a zachycoval ve svých dílech vztah člověka k přírodě. Z jeho maleb na nás dýchá půvab kombinovaný s nádechem sentimentu dob minulých. Téměř 50 let žil ve Vranově, pracoval, tvořil a poctivě sloužil svým pánům Stanislavu a Heleně Mniszkovým a jejich rodině.

Josef Doré byl dvakrát ženatý, měl tři syny a jednu dceru. Tvůrce hodnot Josef Doré zemřel dne 31.8.1878 ve svém milovaném Vranově nad Dyjí, jako penzionovaný ředitel továrny na vranovskou kameninu.

Provoz továrny...

Tlak trhu byl však neúprosný. Na počátku roku 1854 činila roční produkce pouze jednu třetinu výroby z roku 1852. Důsledkem bylo snížení počtu zaměstnanců továrny a nastavení úsporných opatření v samotné výrobě. Ve druhé polovině    50. let 19. století nezačínají pro továrnu dobré časy, přichází období doprovázené pozvolným ekonomickým poklesem.

V 60. letech se ředitelem továrny stává Josef Doré, za jehož působení se ekonomická situace částečně stabilizovala, přispěla k tomu inovace technického vybavení továrny a také Jindřich Dürenbeck, který se v továrně věnoval převážně výrobě luxusních předmětů. Byla rovněž vybudována nová kruhová pec vytápěná uhlím. Továrna se počátkem 70. let snažila s vypětím všech pracovních a technických sil, udržet výrobu a kvalitu zboží. Podařilo se jí ještě zúčastnit se světové výstavy ve Vídni v roce 1873.

V 60. a 70. letech se největším konkurentem kameniny stává porcelán, ten zlevňoval natolik, že byl dostupný nejširším vrstvám. Také vranovská výroba se snažila přizpůsobit tomuto trendu a začala ve větší míře produkovat zboží, které se svým vzhledem blížilo porcelánu, ale ve skutečnosti šlo o materiál, který se pohyboval na hranici mezi kameninou a porcelánem. Pokusy s výrobou samotného porcelánu se snad ve vranovské továrně uskutečnily. V každém případě rozsáhlejší výroba nepřicházela v úvahu, jelikož by se nesmírně prodražovala. V roce 1873 zasáhla svět první velká ekonomická krize.                 Na vranovskou kameninovou továrnu v této době dopadala tvrdá konkurence ostatních závodů, drahé vstupní materiály, ale také špatné silnice v okolí, po kterých se zboží vyváželo.

Na začátku 80. let 19. století byla situace v továrně již tak neudržitelná a zoufalá, její osud byl v podstatě zpečetěn. Zbylým zaměstnancům se snížily platy. Na podzim roku 1882 se stroje v továrně zastavily, pece vyhasly a výroba se tak definitivně zastavila. Příběh vranovské továrny na kameninu se po 83 letech definitivně uzavřel. Výprodej zboží ze skladů ještě pokračoval do 90. let 19. století.

Odkaz vranovských mistrů

Odkaz vranovských mistrů k nám dnes promlouvá skrze jejich kameninové výrobky. I přesto, že byly zhotovovány továrním způsobem, stále zde byla značně zastoupena rukodělná činnost, na které se podíleli šikovní modeléři, rytci, malíři a další pracovníci, kteří svojí vysokou profesionalitou a zručností dodávali vranovské kamenině její jedinečnost a neobyčejný charakter.  

Vranovská kamenina nepochybně dokázala světu, že se vyrovná tomu nejlepšímu, co v té době v onom oboru bylo, a tím byl anglický Wedgwood. Právě vranovský Wedgwood se stal ve středoevropském kontextu výjimečným a vzácným fenoménem a představuje originální přínos pro dobovou keramickou produkci.

Výrobky z vranovské keramické továrny nás mohou i dnes fascinovat svojí nenapodobitelnou originalitou, kvalitním provedením a mimořádnou estetickou úrovní.

za Spolek pro vranovskou kameninu

Michal Krejsa

použité zdroje:

KUSÁK, D.: Státní zámek Vranov nad Dyjí. Praha 1988

JANÍČEK, K - PAUKERT. J.: Státní zámek Vranov nad Dyjí, Brno 1987

NOVOTNÁ, J., ŠTURC, L., JANÍČKOVÁ, M.: Vranovská kamenina, Brno 1999

KREJSA, M.: Vlastní tvorba